Dne 12. listopadu 2012 v divadle Kampa debatoval s hosty diskuse Hubertus von Schoenebeck. Tento známý pedagogický teoretik nezavítá do České republiky příliš často, přijal pozvání od Centra občanského vzdělávání. Diskusi otevřenou široké veřejnosti moderoval Karel Rýdl, který mimojiné podporuje vydávání publikací tohoto autora i v českém jazyce. Schoenebeck publikuje a přednáší již od 70. let minulého století a stal se představitelem “alternativní” pedagogiky, nejčastěji nazývané “antipedagogika” a on sám říká své teorii “Amikace”. Více o jeho teoriích a profesním životě se lze dočíst na internetové stránce amication.org.
Ze zajímavé debaty v Praze vyplynulo, že jeho teorie zejména začíná a končí u absolutního respektu k druhému člověku, a nejen k člověku. Vše dle jeho slov začalo v 70. letech, kdy se jako učitel matematiky a přirodních věd na základní škole zeptal dětí co potřebují: “Potřebujete, abych za vás jako učitel přebíral odpovědnost?” A dozvěděl se, že nepotřebují a mají svojí odpovědnost. Zní to jako začátek legendy nebo pohádky, kterou tento teoretik začal naplno žít a stále v ní žije. Celou přednášku a debatu po potlesku ukončil slovy: “A nezapomeňte, že nemám pravdu, vy máte svoji pravdu”.
Pokud jde o jeho přístup k výchově a vzdělávání, vypadá velmi jednoduše: “Vše, co při výchově a vzdělávání dětí děláte, dělejte s naprostým respektem a rovností ve vztahu k dítěti”. Současnou praxi výchovy a vzdělávání dětí, včetně mnoha alternativní proudů (např. Waldorf, Montessori) vidí jako často neoprávněné, nadřazené řízení dítěte vychovatelem, učitelem. Přirovnává současný přístup k právům dítěte k omezeným právům některých skupin dospělých osob v nedávné minulosti, například ke dnes již nepředstavitelnému omezení práv v žen.
Jak vychovávat a vzdělávat děti? Padaly podobné a někdy i udivené a ironické dotazy diváků divadla Kampa. Z pohledu Schoenebecka nijak zvláštně, nejde o metodu, jde o vnitřní rozhodnutí každého vychovatele, rodiče, učitele. Rozhodnutí pro respekt. Doporučuje: “Nebuďte misionáři, nebuďte kuturní imperialisté” a těm, kteří hledají podporu pro své inovativní pedagogické myšlenky radí: “Neměňte sami celý systém, začněte u sebe”. Na otázku, jestli se vůbec umíme představit svět bez škol, tak jak je dnes známe, odpovídá: “Je přirozené, že nikdo neví, jak může vypadat učení bez školy, možná jednou budou v každé ulici pracovat učitelé jako “street teachers” (podobně jako dnes pracují “streetworkers”) a děti si samy své učitele vyberou a od něj se pak samy budou chtít učit. Nebo jinak. Nezapomínejme, že Schoenebeck říká, že nemá pravdu. Jaká je naše pravda?