Víme, že to, co se učíme ve školách, si určujeme jen my sami? My žáci, studenti, rodiče, učitelé, ředitelé, úředníci, politici, zaměstnavatelé, my všichni? Školy jsou možná dobré měřítko pokroku našeho vědomí, že žijeme v demokratické společnosti, školy si tvoříme my, tvoříme si je?
Ze zkušenosti s vedením školního parlamentu na základní škole si dobře uvědomuji, jak dlouhá cesta vede k tomu, než pochopí žáci, rodiče i učitelé, že čím větší míru rozhodování o svém vzdělávání mají děti, tím víc vzdělávání skutečně probíhá. Je neuvěřitelné, kolik komunikace ve školách se ztrácí v prázdnotě, kdy učitel komunikuje do prázdna. Víme jak velká ztráta peněz, času a potenciálu dětí to je? Myslím, že to všichni víme a nějak rezignujeme na to, že to může být tak, že ve škole probíhá každou vteřinu užitečné, náročné, zábavné, úžasné učení. Naše rezignace může poškozovat zejména školy a učitele, kteří naplno pracují pro každý okamžik učení každého žáka, jejich práce je pak neviditelná. Stejně jako je neviditelná velmi špatná práce jiných učitelů, které žáci a studenti během výuky vůbec nevnímají.
Nezdá se vám, že angažovaná sdružení učitelů mizí? Že již dávno skončilo v České republice období, kdy vznikaly inovativní pedagogické směry a školy s experimentálními vzdělávacími programy? Možná už ani nevíme o tom, že skutečně v 90. letech vznikalo mnoho inovativních škol. Inovativní základní školy tolerovaly nebo se přímo podílely na reformě základního školství, na vzniku Rámcově vzdělávacích programů. Tato reforma měla rozšířit to dobré z inovativní praxe do všech škol v České republice. Trápí dnes někoho, že se to ne zcela podařilo? A všímáme si, že se zcela utlumilo experimentování do mantinelů Rámcově vzdělávacích programů? Přežily jen některé alternativní směry, dobře organizované ze zahraničí, jako je „Montessori“, „Waldorf“, „Začít spolu“ a několik dalších. Experimenty založené na myšlenkách českých pedagogů po roce 1989 nebo na české experimentální pedagogice ve 30. letech 20. století, nejsou vidět nebo už možná vůbec neexistují.
Poslední vývoj v českém školství v období ministra Josefa Dobeše dokonce definitivně pohřbil i základní myšlenky převzaté z inovativních škol v 90. letech včleněné do školského zákona, Rámcově vzdělávacích programů a metodiky tvorby Školních vzdělávacích programů. Byly potlačeny nejvýraznější inovativní přístupy: učení v souvislostech; využívání různorodých výukových zdrojů; propojení školy s reálným světem; důraz na aktivní práci žáků a studentů během učení; projektové vyučování; skupinová práce žáků; zodpovědnost žáků za plánování učení; sebehodnocení svého vlastního pokroku a další. Aktuálně můžeme sledovat likvidaci myšlenky, že základem hodnocení je individuální měření vlastního pokroku vzdělávaného a ne srovnávání se s ostatními. Připravované plošné testování žáků 5. a 9. tříd je srovnáváním nesrovnatelných osobností jednotlivců mezi sebou. Není účinnější hodnotit individuální pokrok žáka a vést ho ke srovnávání se sebou samým? Je důležité pozitivně hodnotit i žáka, který je ve srovnání s druhým žákem horší, pokud má větší individuální pokroky.
Co je tedy dnes hlavním trendem ve školství? Nevyužívá někdo naše slabé uvědomění, že vzdělávání si řídíme my děti, rodiče, učitelé, ředitelé, zástupci obcí, měst, krajů, odborných asociací, zaměstnavatelů? Pokud snad někdo z nás věří, že vzdělávaní řídí odborníci ve státní správě, tak pro probuzení z této iluze je dobré si představit rozdíl v číslech. Žáci a rodiče – milióny? Učitelé – statisíce? Ředitelé – desetitisíce? Úředníci na ministerstvech, České školní inspekci a několika dalších organizacích – stovky? Kolik lidí asi rozhoduje o důležitých otázkách, co a jak se učíme my milióny dětí a rodičů? Několik úředníků? Víme, kdo jsou? Věříme jim? Jsou pod naší veřejnou kontrolou? Mohou zvládnout odpovědnost za to, co se učíme my a naše děti ve školách? Těchto několik lidí ani nemůže vědět, co je pro nás nejlepší. Neměli by ani chtít to vědět, měli by nás upozorňovat, že my vzdělávaní a my rodiče vzdělávaných dětí máme hlavní odpovědnost za to, co se ve škole učí. Neustále by měli vracet odpovědnost do našich rukou a rukou učitelů. Nechme statisícům učitelů jejich odpovědnost za kvalitu výuky a oceňme je. Podpořme rozvoj profesních asociací učitelů, demokraticky řízených, které budou mít podporu učitelů, rozvoj komunikace s rodiči a organizacemi rodičů.
Přispějme všichni k tomu, aby čas trávený vzděláváním nebyl ztrátou peněz, ztrátou posvátného času, který v životě máme. Nejvíce posvátný čas, je čas našich dětí. Děti mají potenciál učit se mnohokrát více věcí než dospělí a pokud se skutečné naplno neučí „srdcem, tělem a duší“, je to pro ně ztráta na celý život. A možná je to i ztráta potenciálu celých generací. A čí je to odpovědnost? Naše. Nás dětí, nás rodičů vzdělávaných dětí. My děti a rodiče, vydejme se do školních parlamentů a školní rad, do médií, za zastupiteli obcí a krajů, na ministerstva a školní inspekci a další organizace a mluvme o tom, co se chceme učit, jak se to chceme učit. Mluvme jako rodiče o tom, co a jak chceme pro naše děti.
A navíc ještě podpořme vznik nových experimentálních škol, podpořme inovativní pedagogy a ředitele. Nemusí se v takových školách vzdělávat všechny děti, tyto školy budou hledat nové cesty pro nás všechny, až je jednou budeme potřebovat. Bez nových směrů a inovativních škol a učitelů, půjdeme všichni po jedné stejné cestě a co když na konci bude slepá? Pak se nám bude hodit se rozhlédnout a vidět mnoho dalších už vyšlapaných cestiček.