Reklama
 
Blog | Petr Chaluš

Vše nejlepší k 25. výročí před narozením

... - 1989 - 2014 - ...

Sednul jsem si na lavičku u autobusového nádraží Florenc v Praze, je listopadový večer 2014. Je podezřele teplý večer, jak už to posledních pár podzimů bývá, beru to globální oteplování s nadhledem a jako obyvatel této země a dítě této kultury si můžu dovolit brát s nadhledem a humorem mnohem více věcí, než kde kdo na světě.  

To hlavní, co mě napadá je, že je mi tady docela dobře, mám nějakou základní víru asi i díky svátečnímu pocitu z 25. výročí 17.listopadu 1989. Trvalo mi možná 25 let než jsem tu naději uviděl. Naději, která tu možná vždycky byla v srdci Evropy nebo středu (Střední Evropě) nebo střetu (různých kultur). Zažil jsme jí tu i před rokem 1989, kdy se skrývala v humoru, někdy černějším než černém, v neproniknutelných podtextech, nepochopitelné ironii a nadhledu nad balastem a beznadějí. Ten humor a nadhled tu je pořád, jen už to po 25 letech není spojený se strachem a s pocitem, že vláda věcí tvých lide se ti nenavrátila (jestli tu vůbec někdy byla).

Co cítím dnes, když si prohlížím kolemjdoucí, je doplnění nadhledu a humoru silou a odvahou být sám sebou, schopností být odlišný a respektovat druhé. Tolerance a respekt tu ve střední Evropě (smíchaných národech a kuturních křižovatek) také vždy byly v množství inspirujícím zbytek světa, jen je teď čím dál měně někdo udupává. Tady v tom prostoru nemá šanci fanatický hon za největším úspěchem, žádný masový rasismu, homofobie, nemá tu šanci žádná jediná pravda. I díky nekončeně nezčetným zklamáním z lživých pravd a podvodných vůdců.

Reklama

Ačkoli je tu prý nejvíce ateismu, vidím na kolemjdoucích, že jim jde o víc, dobře vědí, že jde o víc než jen užít život a nahrabat pro sebe. Máme úctu k životu a ke světu, víme o přesahu přes generace, vidíme přes počátky a konce věků, o něco podstatného nám jde. Vytváříme tu společně prostor, kde je duchovno až čarovné, jen nevyslovené. Možná je to změť, je to vír, nemáme směr, to nemusí být chyba, i to může být správná cesta a mě se líbí po ní jít. Nevím po jakých cestách tu lidé kolem mě 25 let po roce 1989 chodí, po různých a ta rozmanitost je osvobozující a spojující. Věřím o trochu víc tomu místu tady, zemi kde žijeme, jako by se po 25 letech snad začala rodit.