Reklama
 
Blog | Petr Chaluš

Vize demokratické školy

Zajímavé otázky, které pokládá společnost SCIO potenciálním zájemcům o místo ředitele SCIO školy, mne inspirovaly k vizionářství. A stvořil jsem si jednu krátkou vizi školy. Budu rád za jakékoli komentáře a diskuse. Podělte se i o vaše vize. 

Modelová demokratická škola

Základní vzdělání a školy mohou být potenciálním pozitivním prostorem, jak pro jednotlivé děti, tak pro demokratickou společnost. V minulosti právě ty osvícené, humanistické a demokratické síly ve společnosti vkládaly do škol a vzdělávání vůbec velké naděje a podporovaly rozvoj škol.

V některých historických obdobích byly naopak školy využity jako nástroj totalitní moci nad lidmi, příprava široké vrstvy „poslušných nových robotů, otroků“, a to už od jejich dětství. Děti byly školou vytrhávány z přirozeného prostředí komunity a rodiny, která byla až zesměšňována jako neprofesionální. Děti byly předány takzvaným profesionálům na výchovu a vzdělání.

Reklama

V současnosti jsme na rozcestí mezi školou jako šancí pro demokracii a školou jako nástrojem dehumanizace života člověka.

Jak může vypadat taková škola, která naplňuje ideály osvícenců, humanistů a demokratů?

Prvním důležitým krokem je přiznat si, že stojíme na začátku neznámé cesty, a zároveň, že jsme pod vlivem módních konceptů, které nás často nutí „vylít dítě i s vaničkou“. Někde v hloubce současné běžné školy v jakémkoli městě České republiky je v jejích základech několik hodnot, které často přehlížíme. Na začátku cesty k inovacím je nesmíme zapomenout ocenit a ponechat:

– otevřenost školy pro (téměř) každé dítě v okolí

Bohužel někdy jen téměř, z běžné školy mohou být vylučovány pro systém nestandardní děti. Stále má vysokou hodnotu moci se sejít s ostatními lidmi, dětmi ve svém okolí, v prostorách určených pro komunitu.

– prostor pro setkání komunity

Setkáváme se na ulicích a kulturních akcích a také ve školách, lidé s lidmi, předáváme si kulturní hodnoty, povídáme si, sdílíme. To samo o sobě ve všech školách zčásti je, je to v jejich základech a je to pozitivní. Občas mají rodiče možnost spolu mluvit jen před školou, přesto je tu díky škole důvod se setkat a probrat jaké je to být rodičem.  

– prostor pro dialog mezi dětmi z různých rodin

Všechny školy vytvářejí prostor pro dialog mezi dětmi. Děti mají občas při výuce ve školách zakázáno si popovídat mezi sebou a cokoli sdílet. Je tam málo prostoru pro kooperativní výuku, pro dialog. Pak jsou stále užitečné alespoň přestávky, kdy děti prostor mají (na rozdíl od socialistické školy, kdy děti musely mlčky o přestávce korzovat dokola po chodbě).

Otázkou je, jak zařídit více otevřenosti všem dětem, více dialogu, méně vytržení z komunity a přidat další demokratické hodnoty, jako je umění vycházet z druhými lidmi, spolupracovat, mít dostatek sebevědomí, mít spolu s ostatními odpovědnost za svět, ve kterém žijeme a další?

Jak se děti mohou učit ve škole?

Začít přirozenými schopnostmi, se kterými se už narodily, vlastně měly je už v prenatálním období – touhu po životě, samostatný pohyb a radost z pohybu, sluch, hmat, čich, zrak, pocity tepla, štěstí i vztek na problémy, který v nás dokáže nahromadit energii a sílu je řešit. Učení (základ školy) máme v sobě jako další vrozenou schopnost, učíme se neustále ze všeho, z každé situace, dokonce i ve spánku z našich snů. Člověk v roli učitele nebo podporovatele učení může právě tyto schopnosti dětí využít, jsou jeho hlavním nástrojem a hlavní metodou, jedině z přirozeného zájmu dítěte o své okolí vychází upevněná znalost a dovednost, která zůstane ve výbavě dítěte na celý život.

Jak může být zorganizován vyučovací den?

Při příchodu z přirozené komunity do prostoru školy je důležité sdílet, jak se máme, co si přinášíme ze svého prostředí a co ovlivní naše učení (z reality našich přirozených životů mimo školu si přinášíme důležité podněty, informace a zkušenosti). Úvodní část společného dne je důležité věnovat rozhodnutí, jak časový a sociální prostor naplníme ve prospěch našeho učení. I velmi malé děti dokáží vyjádřit svou vůli třeba neverbálními signály, které díky vztahu k dítěti můžeme chápat a propojit dítěti jakoukoli nabízenou “výukovou aktivitu” s jeho vnitřní motivací. Nezbytná je schopnost navázat blízký vztah (člověka, který chce cokoli dělat s dětmi) s každým dítětem. A nejen k dětem samotným, i k jeho nejbližším osobám, které mají hlavní “plnou kompetenci” vůči dětem – k rodičům nebo jiným osobám tvořícím základní komunitu dítěte.

Všechny aktivity nabízené dětem z venku by měly být vlastně vedeny jako citlivé “experimenty”, které buď děti přijímají jako podnětné, nebo ne. Pokud se nedaří, je třeba je ukončit, poučit se, najít vhodnější. Nejen proto učitelé nutně potřebují supervizi nebo aspoň intenzivní sdílení v týmu mezi sebou. Vhodnou součástí každého školního dne je reflexe každého z nás, co jsem dokázal, co umím a co my společně chceme dál. (Jak souvisí to, co jsme dělali, s našimi životy mimo školu? Čeho si můžeme všímat mimo školu, jak “na sobě pracovat” kdykoli a kdekoli mimo školu?)

V jakých skupinách mohou děti pracovat?  

Děti mohou pracovat na začátku a konci dne ve velké komunitě celé školy, rituálně se přivítat, sdílet „jak se mám/máš?“ (např. společně formou networkingového veletrhu) a rozloučit se na konci školního dne podobnou událostí s prvky reflexe a oslavy vyplývající z radosti ze společně stráveného dne a z nových věcí, které nám něco přinesly v celé komunitě. Takový koncept, že škola je model komunity a děti se v ní učí žít demokracii a společně ji řídit, známe už cca 100 let, objevoval se v hnutí “nových škol”.

V učících aktivitách během dne je možná kombinace diverzity aktivit (až po zcela individuální) podle talentu dítěte a kooperativní výuky. Ve skupinách mohou být i děti s různým talentem. Pokud je úkol veden “projektově”, tak v rámci projektového týmu využijeme nejen “chytráky” a ”rychlíky”, využijeme i ty citlivé a všímavé, vtipné a živé, co přináší důležité vlastnosti. Všichni spolu se pak učíme využít toho, jak jsme rozdílní, jako výhodu pro naši společnou práci i učení.

Jak členit to, co se učíme?

Nejlépe nijak, učit se můžeme v celcích a souvislostech. Členění může pomoci nám profesionálům v roli učitelů nebo podporovatelů učení nezapomenout na žádnou důležitou oblast lidského života, členění je spíše seznamem cílů a pak mnoha cest k jejich naplnění. Jednou z cest je strukturace a zaměření na detail a stejně důležitou cestou je celostní pojetí.

V detailu (například “co jsou to mraky?”) nalezneme radost z doteku s realitou, energii, inspiraci. V celku (například “já, my a svět”) nalezneme svoje místo, smysl, bezpečí.   

Jaké typy aktivit by neměly v průběhu školního roku chybět?

Různorodé. Člověk v demokratické společnosti je rozmanitý, hledá svou cestu. Škola mu může pomoci nejlépe tím, že mu nabídne různorodost. Neusiluje o to nalézt „nejlepší koncept člověka” a ten pak nabízet (fyzicky zdatný/sportovní, nábožensky založený, rozumný nebo jakkoli jiný). Nabízí celou, bohatou, svobodnou, živou demokratickou společnost a různorodá pojetí člověka v ní. Vpustí ji do prostoru školy a pomáhá každému dítěti s orientací, co je právě ta jeho cesta. Škola je otevřená (i komunitě, rodičům, je s nimi zcela na jedné lodi).  

Jaký má být tým školy?

Ten nejlepší tým. Nezáleží zdaleka jen na osobnosti jednotlivých lidí v roli učitelů, manažerů, administrátorů, záleží i na hodnotách, které tvoří společně v týmu – spolupráce, otevřenost, spolehnutí se na druhého, společná vize, sdílená smysluplnost a tvořivost, vzájemná podpora.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama